Čistokrevní psi v 21. století

-překlad článku z anglického originálu Purebred Dog Breeds into the 21st century autor Jeffrey Bragg, Seppala Kennels

Čistokrevní psi v 21. století

Jak dosáhnout genetického zdraví našich psů

J. Jeffrey Bragg

Co znamená pojem psí plemeno?

Co je to plemeno? Abychom byli přesnější, jaké jsou nezbytné podmínky, jejichž splnění nám dovoluje prohlásit "tato skupina zvířat tvoří samostatné plemeno?" V kynologickém světě je plemeno vymezeno třemi požadavky. Psi jsou rozlišování v první řadě podle předků, kdy všichni jedinci jsou potomky skupiny zvířat - zakladatelů plemene (a pouze těchto zakladatelů). Dále je plemeno určeno svým účelem a využitím. Některá plemena slouží pro lov určitého druhu zvěře, jiná pro vykonávání specifických úkolů ve spolupráci s člověkem, zatímco jiná naplňují především lidskou touhu po zvířecím společníkovi. Do třetice jsou psi rozlišováni podle typologie, plemenného standardu (ať už psaného nebo nepsaného), který popisuje a určuje zvířata podle velikosti, stavby těla, celkového vzhledu, tvaru hlavy, postavení uší a ocasu atd. Zvířata stejného plemene jsou si podle výše uvedených hledisek podobná.

Toto vše je jistě všem chovatelům a milovníkům psů známé a zřejmé. Přesto, správné a plné chápání těchto jednoduchých skutečností je naprosto zásadní pro správné fungování celého společenství milovníků psů a pro zdraví a pohodu zvířat, jež jsou objektem této náklonnosti. Mým cílem je stručně vysvětlit vzájemné vztahy výše zmiňovaných tří požadavků a ukázat, jak zkreslené nebo špatné chápání těchto vazeb ohrožuje zdraví našich psů i samotnou existenci jednotlivých plemen a dále nevrhnout reformy, jež by plemenům navrátily genetické zdraví v rovnováze se zachováním plemenné identity.

Aby psí plemena mohla fungovat co nejefektivněji, musí být každému ze tří hledisek vymezujících plemeno věnována stejná pozornost, všechny musí být stejně důležité, jinak se začnou objevovat vážné problémy. Plemeno nemohou určovat pouze předci, pouze účel, nebo pouze typ. Pokud nejsou tyto tři vektory plemenné identity plně provázané a nesměřují společně k jednomu cíli, začne se integrita plemene kazit a vytrácet. Bohužel, takovéto naprosté vzájemné souznění jednotlivých atributů je v dnešním světě chovů psů raritou. Požadavky na předky jsou aplikovány nepružně a mechanicky, kritéria pracovní výkonnosti a účelu nejsou brána v úvahu vůbec nebo jen okrajově, zatímco požadavky na typologii jsou silně přehnané až k posedlosti vzhledem. Vzájemné vztahy těchto tří základních bodů jsou brány v úvahu jen zřídka a téměř nikdy nefunguje trvalá snaha o jejich soulad.

Vznik psích plemen

Psí plemena vznikají mnoha různými způsoby a jejich počátky bývají často zahalené temnotou. Nelze se domnívat, že ty tři nebo čtyři stovky dnešních plemen jsou jediné možné a že by nemohly vzniknout mnohá další, úplně nová plemena. Genetická plasticita psů je tak velká, že mžnosti dalších variací v rámci tohoto druhu jsou prakticky neomezené. Rodí se nová plemena a stará zanikají. Ke genetické přeměně psů dochází nepřetržitě. Z toho důvodu není možné, aby nějaké plemeno zůstalo pevně zakonzervované v čase, beze změn ve všech vlastnostech a rysech. Je třeba chápat, že psí plemena jsou dílem člověka a byla vytvořena umělou selekcí z nekonečné pestrosti, kterou nabízí psí genofond. Plemena nesmí být zaměňována s biologickými druhy ani poddruhy, jež vznikají přirozeně působením přírodní selekce. Psí plemena jsou pouze nestabilní člověkem vytvořené variety, jež bez působení člověka nemohou v běžném světě přetrvat beze změn. Je důležité uvědomit si, že plemena jsou utvářena chovateli, ne registry nebo kynologickými organizacemi. Vznik a směřování plemene je jen a pouze v rukou jeho chovatelů. Úkolem kynologických organizací je usnadňovat a podporovat práci chovatelů, ne naopak.

Plemena obvykle existují nějakou dobu před tím, než se stanou uznaným plemenem s registrem. Nicméně, okamžik "uznání" registrem některé kynologické organizace je vždy klíčovou událostí v historii každého plemene. Tak jak to funguje dnes, fakt uznání plemene představuje daleko zásadnější mezník, než by měl (v konečném důsledku znamená zhoršení životní pohody zvířat). O tom si řekneme později. Dříve si řekneme, co je třeba pro založení nového unikátního psího plemene.

Vznik nového plemene ve smyslu genetiky obvykle vymezují čtyři základní body.(Na rozdíl od situace, kdy dojde k "objevení", popularizaci a "uznání" některého regionálního plemene, jež mohlo existovat v oblasti svého vzniku dlouhou dobu bez jakékoliv vazby na nějakou oficiální kynologickou organizaci.) Prvním a nejdůležitějším milníkem je založení plemene. V této fázi je vybrán omezený počet zvířat, jejichž genetický materiál má sloužit ke vzniku nové unikátní psí populace. Mohou to být zvířata poměrně podobná nebo naopak velmi různá (třeba jako když bylo vytvořeno plemeno Bullmastiff použitím Buldoka a Mastifa). Důležité na tom je to, že z existující psí populace je vybrán omezený a někdy poměrně malý počet zvířat, jež jsou dále chována odděleně, takže pouze jejich genetický materiál utváří genofond nového plemene. Tím se dostáváme k dalšímu bodu – izolaci. Pokud by docházelo k další neřízené výměně genetického materiálu mezi skupinou zakladatelů a ostatní psí populací, nové plemeno nevznikne. Bez genetické izolace zakládající skupiny nemůže dojít k odlišení nového plemene. Logickým důsledkem této izolace je další bod: inbreeding.

Pokud je zakladatelská skupina malá nebo středně velká, k inbreedingu nevyhnutelně musí dojít. I kdyby však zakládající skupina byla poměrně velká, dříve či později se tvůrci plemene obvykle rozhodnou využít vysoký stupeň inbreedingu a incestní spojení s cílem vymýtit rychleji nežádoucí vlastnosti a upevnit ty žádané. Zvláště pokud se v populaci vyskytují jedinci velmi rozdílného typu a fyziognomie, bude třeba stabilizovat genom v rámci předem stanovených mezí pomocí inbreedingu. Posledním nezbytným faktorem je umělá selekce, protože inbreeding sám o sobě nestačí k upevnění typu a odstranění nežádoucích vlastností.

Chovatelé musí selektovat z jedinců prvních generací tak, že k dalšímu chovu jsou použita pouze zvířata vykazující požadované vlastnosti. Bez těchto čtyř faktorů, tedy založení plemene, jeho izolace a upevnění pomocí inbeedingu a umělé selekce obvykle nové plemeno nevznikne. Tyto čtyři chovatelské pomůcky slouží k vymezení nového genomu, jenž by měl obsahovat pouze vlastnosti požadované tvůrci plemene a měl by být schopen se dále dostatečně stabilně a spolehliě reprodukovat při zachování všech specifik, jež charakterizují plemeno.

Zdravé pokračování plemen

Čistokrevný chov se nyní potýká s vážnými problémy, jež pramení z neschopnosti pochopit rozdíl mezi tím, co je nezbytné pro založení plemene a co je třeba pro jeho další pokračování. Většina plemen je v podobě registrovaného plemene stará méně než sto let, mnohá jen padesát nebo šedesát let. Přesto téměř všechna plemena dnes vykazují nepřijatelně vysoký výskyt genetických defektů. U různých plemen čistokrevných psů bylo zaznamenáno přes 500 různých genetických defektů a stále se objevují další a další. Některé z nich dosáhly tak vysokého stupně výskytu, že ohrožují zdraví celé populace plemene a znamenají problém jak pro chovatele, tak pro majitele těchto psů. Co je horší, v mnoha případech zavedené screeningové programy zřejmě příliš nepomáhají. I když tato vyšetření úspěšně odhalí postižené jedince, v některých případech se i po několika generacích "čistých" předků stále tvrdošíjně objevují postižení potomci. Pokusme se zjistit, kde se stala chyba a co je třeba udělat pro její nápravu. Na prvním místě je třeba pochopit, že určité chovatelské praktiky nezbytné pro vymezení a ustavení nového plemene nemusí být nezbytně stejně žádoucí v dalším chovu, ba dokonce mohou znamenat překážku jeho další dlouhodobé existence. Tak třeba izolace. Bez genetické izolace by nebylo možné kontrolovat genom nového plemene, zpočátku málo početného. K upevnění nové kombinace charakteristických vlastností je třeba času a pečlivosti. Než se to podaří, pravidelný přísun dalšího genetického materiálu by byl obecně kontraproduktivní. Ale z dlouhodobého hlediska vede udržování genetické izolace nezbytně k degeneraci díky genetickému driftu.

Podobné to je s inbreedingem. Když se v něm pokračuje dál i v době, kdy už to není nutné, bude docházet ke stálému vzestupu homozygotnosti, která snadno zničí genetické zdraví nového plemene. Také umělá selekce, prováděná příliš intenzivně a příliš dlouho, může spolu s izolací a inbreedingem drasticky zmenšit velikost geneticky efektivní populace plemene a tím zničit genetické zdraví plemene.

Pomýlenost plemenné čistoty

Současná struktura plemenných knih Kanadského Kennel clubu (a všech ostatních obdobných organizací) zahrnuje pomýlené pravidlo, jež je přímo zodpovědné za současnou krizi chovu čistokrevných psů – požadavek plemenné čistoty. Cíl zde představuje ideál vyčištěné linie. V souladu s tím byla plemenná kniha strukturována tak, aby tento ideál odrážela a tvrdě a absolutně vynucovala. Tento požadavek absolutní plemenné čistoty vychází z představy "nadřazené společnosti" devatenáctého století, zosobněné šlechtou. Tentýž ideál se v lidské rovině stal základem nesmyslné ideologie dnes zdiskreditovaného "vědeckého rasismu" nacistů, jehož cílem bylo stvořit Árijského nadčlověka.

Základní myšlenka je taková, že spojováním "nejlepších s nejlepšími" (spolu s trvalým inbreedingem a selekcí na "vyšší" kvality), je možné vytvořit linii nadřazenou ve všech ohledech normální nešlechtěné populaci, kterou stvořila příroda. Samozřejmě takovou vyšlechtěnou linii je třeba chránit před znehodnocením, naředěním krve, ke kterému by došlo přílivem krve běžné populace. Tento druh rasismu nemá žádnou oporu ve zjištěních moderní genetiky. Ve skutečnosti je to právě naopak. Málopočetné uzavřené populace, přežívající bez přílivu krve zvenčí jsou s prakticky s určitostí považovány za geneticky podřadné. Na konci devatenáctého století již bylo naprosto zřejmé, že lidská evropská aristokracie rychle degeneruje díky své vlastní vizi "uzavřené plemenné knihy".

Ideál plemenné čistoty aplikovaný v chovu čistokrevných psů dal na konci dvacátého století vzniknout jakési subkultuře, která trvá na tvrzení, že čistokrevná, registrovaná zvířata jsou kvalitativně nadřazená křížencům, "podvraťákům". Pro tuto subkulturu je životně důležité zachovat neposkvrněnost čistokrevného chovu a uchránit nadřazenou populaci, vzniklou registrovaným chovem s uzavřenou plemennou knihou z malého počtu zvířat, před jakýmkoliv vnějším genetickým vlivem. Noví členové CKC (Canadian Kennel Club) musí podepsat podmínky členství, kde se zavazují, že nebudou mít nic společného s nečistokrevnými psy (s výjimkou rodinných mazlíčků). Jako čistokrevný je definován pouze jedinec registrovaný v záznamech CKC. Vrhy na které padne podezření, že by nemusely být čistokrevné, jsou podrobeny důkladnému zkoumání a v mnoha případech obřadně vyřazeny z registru na základě rozhodnutí předsednictva klubu. Ať už se vám to slovo líbí nebo ne, jde jednoznačně o speciální druh rasismu, teoreticky i prakticky.

Ne všichni chovatelé souhlasí s prohlášením, že čistota plemene je důležitější než cokoliv jiného, zvláště pokud mají odchovávat pracovní psy splňující určitý výkonnostní standart. Většinou jsou takoví disidenti nuceni pokračovat v chovu bez výhod centralizovaného chovatelského registru a bez oficiálních registračních certifikátů. Například chovatelé plemene Aljašský husky (vysoce výkonné plemeno závodních saňových psů, které kraluje na krátkých i dlouhých tratích) si vedou chovatelské záznamy a řídí se propracovanými chovatelskými programy, ale pouze jako individuální chovatelé. Přesto se občas někteří chovatelé fungující v rámci zavedených registrů rozhodnou pro nenápadnou vzpouru a tiše chovají podle vlastního úsudku bez ohledu na formální pravidla. Když se Racing Greyhound Club of Australia rozhodl provést testy DNA u rozsáhlého počtu jedinců ze svého registru, s hrůzou zjistil, že v mnoha rodokmenech byly při srovnání DNA nesrovnalosti a zjevně došlo k významnému počtu křížení s jiným plemenem. Podobně příznivci plemene Sibiřský husky jsou si vědomi, že do některých linií byl tajně přilit genetický materiál kříženců nebo jiných plemen. V některých kruzích se dokonce nabudete dojmu, že " na občasném křížení není nic špatného, máte-li k tomu dobrý důvod a uděláte to tak, aby nevznikli zjevní kříženci" – aneb hlavní je nenechat se "přistihnout"! Posvátnost plemenné čistoty tak může být někdy v praxi poněkud poskvrněná.

Populační genetici trvají na tom, že limitované populace vystavené silné umělé selekci a podrobované vysokému stupni inbreedingu – tedy naši vlastní čistokrevní psi – si zkrátka nemohou po dlouhou dobu udržet genetickou životaschopnost a odolnost bez pravidelného přísunu nepříbuzného genetického materiálu. Aby bylo jasno, je zde řeč o skutečném outcrossu, přikřížení opravdu nepříbuzné krve, ne jen použití psa, který sice pochází z jiné chovatelské stanice, ale vychází z téhož zakladatelského chovného materiálu pár generací dozadu.

Konec typologického myšlení

Výzkum DNA radikálně změnil význam zoologického pojmu druh, poddruh a varieta. V devatenáctém století a na počátku dvacátého se mělo za to, že z genetického hlediska lze druh určit podle jednoho modelového jedince a všichni ostatní příslušníci druhu budou v podstatě jeho fotokopiemi. Dále že tato "genetická norma" druhu je ve většině lokusů homozygotní. V polovině šedesátých let tato teorie padla poté, kdy studie elektroforéza proteinů prokázaly obrovský polymorfismus proteinů, jaký do té doby nikdo neočekával (Carson, 1983). Dnes platí představa, že u druhů v uspokojivém stavu genetického zdraví je udržován stav dynamické rovnováhy, kdy genom druhu obsahuje sbírku genotypů s vysokým stupněm heterozygotnosti, s mnoha alelami na mnoha lokusech. Zdá se, že přírodní výběr preferuje heterozygoty tak, aby byl udržován stav vysoké přirozené variability a zachována maximální šíře možností, díky kterým se druh dokáže vyrovnat s co největší šíří vlivů prostředí. Naopak, druhy které ztratily většinu své genetické diverzity, většinou díky náhodnému populačnímu genetickému průsmyku, obdobnému situaci, jež se pravidelně vyskytuje u čistokrevných psů, existují ve stavu vysokého rizika vyhynutí z důvodu ztráty schopnosti adaptace. (Nejznámějším příkladem je gepard, který je téměř úplně homozygotní. Předpokládá se, že tento druh musel někdy projít genetickým průsmykem, kdy byla jeho populace z neznámého důvodu zdecimována na několik málo jedinců.)

Neexistuje žádný důvod, proč by plemena psů nemohla též být udržována ve vyváženém stavu heterozygotnosti, podobně jako je tomu u zdravých divoce žijících druhů. Typologické uvažování milovníků psů by mělo být nějakým způsobem nahrazeno (nebo alespoň upraveno) uvažováním na úrovni populace. Chovatelé obecně uznávají, že žádný jedinec naprosto přesně neodpovídá standardu svého plemene. To znamená, že koncept dokonalého jedince, kterému by měla odpovídat všechna zvířata v plemeni, neplatí u psů stejně jako u jakýchkoliv jiných divokých druhů.

Fanatická honba za typovou dokonalostí, zcela pomíjející jiné důležitější faktory (důležitější pro psa samotného, jeho majitele a jeho veterináře) vedla ke zřetelně nezdravé situaci většiny plemen. Jelikož většina chovatelů v rámci CKC zjevně směřuje své úsilí směrem k produkci vítězů výstav a z toho důvodu také nechává své feny krýt nejčastěji vítězícími psy, vzniká situace, kdy trvalá snaha vyprodukovat ještě většího šampiona vede k stále většímu přehánění typu, jenž se stává klíčem úspěchu během tříminutového výběru ve výstavním kruhu. Je známou skutečností, že incestní spojení představuje nejrychlejší cestu k tomuto druhu "úspěchu".

Zde je recept jednoho úspěšného výstavního chovatele: Najdu si vynikajícího, významného chovného psa. Říkejme mu Shadrack. Abych mohl zlepšovat, pořídím si tři feny, jejichž otec matky bude tentýž jako otec Shadracka. Říkejme mu třeba Fashion. Nechám tyto tři feny krýt Shadrackem. Předpokládejme, že z této první generace získám tři pěkné feny. V další generaci je budu krýt polobratrem (Shadrackovým synem, též významným plemeníkem). Ve třetí generaci mám několik možností, včetně vrátit se k Fashionovi nebo Shadrackovi. Mohu též udělat spojení bratr – sestra nebo otec-dcera.

Takováto snaha o stále dokonalejší plemenný typ vede rychle ke stavu zvýšené homozygotnosti, zvyšenému koeficientu inbreedingu, menší velikosti geneticky efektivní populace a následnému zbídačení genofondu většiny plemen, to vše díky agresivnímu nekontrolovanému incestnímu chovu.

Výstavní kruh je také dalece odpovědný za pokles účelnosti plemen, pracovních schopností a temperamentu u velké většiny plemen, zejména služebních, ovčáckých a saňových. Je tak lákavé nahradit tvrdou práci potřebnou pro zachování a zlepšování pracovních schopností psů pocitem uspokojení z rychle a snadno získaných výstavních stuh a pozlacených pohárů. Pokud mají naše plemena naplňovat ideál "ve zdravém těle zdravý duch", je třeba opustit cestu menšího odporu a laciného uspokojení, tedy věnovat větší pozornost pracovním vlastnostem, temperamentu a cvičitelnosti. Je třeba obnovit rovnováhu v chápání identity plemen a spojit požadavek na funkčnost s ideálem vzhledu, krásy a typu. Všechny typy psů, včetně malých společenských plemen, mohou vykonávat nějaké užitečné činnosti a absolvovat výcvik. Tomuto aspektu kynologie by měla být přikládána nejméně stejná důležitost jako vzhledu a typu, místo toho aby byl přinejlepším jen malým nedůležitým přívažkem. Například chovat užitková plemena jako jsou lovečtí nebo tažní psi jen na výstavy nebo jako mazlíčky je zjevným zneužitím, jež musí neodvratně vést k psychické i fyzické degeneraci těchto plemen.

Opouštění přirozené selekce

Chovatelé domestikovaných zvířat se často domnívají, že opustili království přirozeného výběru a že v jejich chovatelském programu hraje hlavní roli pouze umělá selekce. Nic nemůže být dál od pravdy. Slovy jednoho genetika: …Člověkem vytvořené vlastnosti, jako třeba barva a tvar květin, obvykle neovlivní hluboce zakořeněný systém variability druhu. Většina takových změn není nevratných, pokud je obnoven méně omezený genofond. Přirozený výběr má tendenci obnovit původní rovnováhu a převážit tak většinu systémů umělé selekce. (Hampton L. Carson,

The Genetics of the Founder Effect, 1983)

Ti, kdo se pokusí narušit rovnováhu genomů vytvořených přírodní selekcí, se potom musí hodně snažit, aby ve svém chovu udrželi dostatečnou fitness (termín vyjadřující celkové zdraví, vitalitu, odolnost a životaschopnost). A je to o dost složitější než omílat fráze o "zdraví". Umělá selekce, tak jak je používána k vytváření vítězů výstav, znamená chovat způsobem, který očividně ignoruje většinu genů psího genomu. Geny jsou totiž v chromozomech uloženy ve skupinách (říká se tomu linkage disequilibrium – vazebná nerovnováha). Inbreeding a selekce na žádané znaky vnějšího vzhledu nevyhnutelně ovlivňuje i mnohé další geny, jež jsou neúmyslně vyselektovány nebo naopak homozygotně upevněny s naprostou ignorací toho, co to způsobí. To lze považovat za hlavní faktor dnešního rozšíření všemožných genetických defektů.

Když se ukáže, že chovatelem nově vytvořený genom je natolik vadný, že není možné dál odchovávat zdravá odolná zvířata, jakkoliv typová a lahodící oku rozhodčího, je na přírodním výběru, jenž byl na čas zatlačen do pozadí umělou selekcí, vysoce kvalitní výživou a náročnou veterinární péčí, aby se znovu ujal slova a zasáhl tvrději a hlouběji než předtím. Pokles životní síly způsobený fixací subletálních a subvitálních alel žádné výstavní úspěchy nezastaví. Kritéria fitness nelze beztrestně nahradit kritériem estetickým.

Fitness každého zvířete prověří jeho prostředí, přísný soudce, jehož rozhodnutí je konečné. Můžete psa očkovat na všechno možné, cpát ho antibiotiky, krmit ho vitamíny a minerály jak jen chcete, můžete ho držet ve sterilním prostředí laboratoře, když na to přijde. Ani tak nelze přírodní selekci obejít, jenom pak udeří ještě hlouběji. Prostředí psa v tomto smyslu totiž zahrnuje i jeho vlastní tělo. Pokud jsou geny určující jeho fyziologii vadné, je zvíře odsouzeno k zániku bez ohledu na jeho krásu a klasický typ. Pravdou je, že kvalitativně nadřazený kmen nelze vytvořit s pomocí lidských chovatelských programů a umělé selekce. Příroda bude vždy svým právem veta posuzovat všechna chovatelova rozhodnutí.

Čím by tedy měl chovatel nahradit přírodní výběr? Pokud ho nahradí vidinou zisku, degenerace jeho chovného materiálu ho brzy přivede na mizinu, protože výdaje za veterináře a vyšší úhyny nakonec překročí únosnou mez. Pokud ho nahradí soutěžemi krásy, nakonec jeho krásní šampioni začnou plodit chcípáčky a zdegenerují. Pokud ho nahradí screeningovými programy s cílem odstranit všechny defektní geny, jeho chov se nakonec propadne do inbrední deprese, kdy feny nejsou schopné normálního rozmnožování a štěňata hynou už v porodní bedně. Pokud ho nahradí veterinární péčí, nakonec začnou jeho zvířata předčasně umírat na neléčitelnou rakovinu, nebo už jako mláďata podléhat virovým infekcím navzdory opakovanému očkování polyvalentními vakcínami. Pokud ho nahradí prací, jeho chov vytrvá déle, ale nakonec stejně bude zamořený genetickými defekty, jež proklouzly jeho náročným programem, nebo začne nevysvětlitelně klesat výkonnost jeho psů, tak jak bude stoupat jejich koeficient inbreedingu. V konečném důsledku nelze přírodní výběr nahradit žádnými umělými kritérii. Chovatel musí najít způsob, jak s přírodním výběrem pracovat, v rámci toho, co je dnes o fungování přírodních mechanismů známo. My, milovníci psů, musíme začít brát lekce u biologů zabývajících se divokými zvířaty, evolučních biologů a populačních genetiků.

V našem úsilí o plemennou čistotu, nadřazenou populaci a dokonalý typ jsme s našimi psy dosáhli smutného výsledku – nevyrovnané neurotické povahy, epilepsie, slepota, hluchota, oslabený imunitní systém, kožní choroby, nemoci krve, narušený endokrinní systém, mrzačící onemocnění kostí a kloubů, záměrné deformity a často neschopnost se vůbec normálním způsobem rozmnožovat bez pomoci chovatele či veterináře. To se nám vážně povedlo!

Není na počátku nového tisíciletí čas podívat se jasně, co jsme to vlastně udělali? Na naše žalostné působení v našem světě čistokrevných psů? Zachovat se jako dospělí, inteligentní lidé, zahodit to špatné a pokusit se pokračovat lépe? Copak se nemůžeme poučit ze špatných zkušeností? Pokud bychom byli opravdu chytří, mohli bychom se pokusit blíže napodobit metody samotné přírody, pracovat v rámci přirozeného systému, byť pro naše vlastní cíle. To by bylo nepochybně velmi chytré. Myslím, že to je možné, pokud dokážeme jen trochu vystoupit z našeho malého incestního čistokrevného světa a využít to, co už se naučili jiní lidé v jiných oborech zoologie.

Chov psů devatenáctého století

Jak si tedy máme počínat, abychom napravili omyly nahromaděné za sto let chovu, který bychom mohli nazvat chovem devatenáctého století? Bylo by moudré pokusit se sestavit přehled všech omylů a škod, kterých jsme si vědomi a oblastí kde jsou nedostatky v tom či onom směru.

*Výstavami psů bychom měli začít. Výstavy vznikly jako prostor pro hodnocení chovného materiálu, pokračovaly jako předváděcí výstavy, takové veřejné výkladní skříně světa čistokrevných psů. Obě funkce jsou v dnešní době odsunuté, pokud ne úplně zapomenuté. Výstavy dnes slouží jenom jako továrny na výrobu šampionů, BISů a BIGů, nic víc. Ke skutečnému welfare psích plemen ve skutečnosti nepřispívají téměř ničím a zbývá jen málo pozitiv, jež mohou chovatelům nabídnout, jen pomíjivou módu a pozlátko.

*Účelnost plemen a udržování psích pracovních vlastností se nachází na okraji zájmu kynologické veřejnosti v porovnání s tím, co jeden autor nazývá "třpyt a humbuk výstavního světa". Ti se zajímají o pracovní schopnosti svých psů tvoří většinou uzavřená společenství, jež spolu navzájem příliš nekomunikují.

*Obedience, která začala jako způsob jak přitáhnout lidi ke cvičení psů a vycvičit z jejich miláčků příjemné, dobře vychované společníky, se postupně stala silně ritualizovanou a neplodnou. Honba za "Klubem 200" (maximální bodové skóre) se stala obsesí. Inteligentní a užitečný trénink na straně majitele a inteligentní poslušnost na straně psa už nejsou důležité, hlavní jsou body. Příliš často jde jen o dokonale přesné předvedení daného rituálu. Zase další psí ghetto.

*Uctívání a přehánění typu je zodpovědné za řadu nemocí.

*Moderní registry založené na striktně uzavřených plemenných knihách ohrožují genetické zdraví všech registrovaných psích plemen. Genetické zbídačení je zde jako skutečná hrozba. Mnohá plemena již nesou genetickou zátěž defektů, jež postupně narostla do nezvládnutelných rozměrů, neboť jejich genofondy se stále více zužovaly neuváženým chovem a selekčními metodami.

*Incestní chov, původně vhodná pomůcka pro rychlou fixaci typu u nově vznikajících plemen, se stal prakticky standardní metodou chovatelů toužících po úspěchu. Přímým důsledkem toho je decimace genofondů, rozšíření homozygotnosti a nechtěná fixace stovek nebo tisíců alel, z nichž mnohé se projevily jako škodlivé nebo dokonce smrtící pro zvíře, které je nese.

*CKC, vzniklý za Viktoriánské éry, se zjevně drží zkostnatělé struktury, jež znemožňuje pružně reagovat na aktuální výzvy a potřeby. Celá struktura předpisů a dodatků potřebuje modernizaci. Mnozí členové se domnívají, že některé praktiky jsou dnes již neospravedlnitelné. Mnoho členů má také pocit, že rozhodnutí předsednictva jsou často arbitrální a příliš rychlá, bez širší diskuse s členskou základnou, zatímco každá iniciativa řadového člena musí projít pomalým systémem vícestupňové těžkopádné rutiny, než se vůbec začne něco dít. V klubu je cítit všeobecná atmosféra moci, elitářství a ultrakonzervatizmu, jakoby jen "staří dobří" nejlépe věděli, co je dobré pro čistokrevné psy a jejich příznivce, zatímco noví členové by neměli mít ani volební právo.

*Chovatelské kluby zjevně mají jen málo skutečných možností efektivně zastupovat zájmy chovatelů a svých plemen. Zvláštní opatření, která považují za zásadní pro zdraví rozvoj a ochranu svých plemen, musí nejdříve projít centralizovaným systémem CKC a být schválena předsednictvem. Tato opatření mají často jen malou šanci na schválení, neboť se dostávají do konfliktu se striktním systémem všeobecně platných norem. Chovatelské kluby nemají prakticky žádnou moc, takže těžko mohou zastupovat zájmy všech chovatelů jednotlivých plemen.

* Kluby jsou často ovládány klikami, jež příliš mrhají časem a energií na hádky a osobní spory, nikdo na ně nedohlíží a také je nebere příliš vážně.

*Stejně tak chovatelé mají daleko ke svobodě činit odpovědná rozhodnutí v nejlepším zájmu vlastních psů a vlastního chovu. Všichni jsou těsně svázáni předpisy CKC. Mají jen málo prostoru v záležitostech vydávání registračních dokumentů, odložení registrace do doby dospělosti, možnosti přilití nového genetického materiálu když to považují za nutné pro genetické zdraví atd.

Mnoho chyb a nedostatků nepramení z přežitků rasismu a elitářství, ale z nepochopení principů genetiky. Proto si vysvětlíme základy teorie moderní genetiky, jež mají souvislost s populací čistokrevných psů. Ale o tom zase příště.

J. Jeffrey Bragg překlad Mgr. Petra Otevřelová